Informační portál Svazu postižených civilizačními chorobami v ČR z.s.

Moje setkání s SPCCH bylo přímo osudové



zpět

Ve svých 45 letech jsem byla na vrcholu tvůrčích i pracovních sil. Pracovala jsem jako zdravotní sestra specialistka, měla jsem za sebou profesní růst, dvě pomaturitní specializační studia, jedno v Brně a druhé pro ARO v Ostravě, což tehdy představovalo 5 let (2 x 2 ½ roku) studia při zaměstnání s dvěma dětmi a babičkami 300 km vzdálenými, s dojížděním do Brna a poté do Ostravy.  Měla jsem za sebou 19 let práce na centrálních operačních sálech, když jsem z kariérních důvodů přešla pracovat na Kardio JIP. V té době se zaváděly nové invazivní metody v léčbě a diagnostice onemocnění srdce, kde byly potřebné chirurgické a ARO znalosti. Jako kádrová reserva vrchní popř. hlavní sestry jsem se musela účastnit stranického vzdělávání, které mi naopak bylo po roce 1989 velkou přítěží. Kompenzací bylo pro mne lyžování, plavání a cvičení.

 Vše se nečekaně změnilo

Bylo mi 45 let a byla jsem na vrcholu tvůrčích i pracovních sil, když se vše nečekaně změnilo. Manžel utrpěl nepracovní úraz, doplňovala jsem finanční schodkový rozpočet rodiny službami v OÚNZ Karviná, na sálech a rychlé ZS. Děti studovaly mimo Havířov, kde jsme bydleli, a manžel se cítil sám a málo opečovávaný. Profesní kariéra, 24 hodinové až 48 hodinové služby zničily můj soukromý život natolik, že manžel odešel a rozvedl se.

To však nebyla jediná nepříjemná změna v mém životě. Všechny dlouhodobé stresové zátěže, kouření, přerušovaný nedostatečný spánek, pití kávy na zahnání únavy, nepravidelné stravování, přepínání sil, atd. se učebnicově podepsaly na mém zdraví. Na jedné noční službě jsem dostala rozsáhlý IM (infarkt myokardu) celé přední stěny srdeční s maligními komorovými extrasystolami, byla jsem defibrilována a podívala jsem se do tunelu života. Do jednoho roku jsem měla recidivu a 4 koronární bypassy, mizerně srostlou strenotomii, a místo skvělé kariéry jsem obdržela plný invalidní důchod. Tam kde jsem pracovala, mně nikdo nechtěl zaměstnat a ani bych tak fyzicky náročnou práci již nezvládala.

Co teď v 45 letech se životem?

Před infarktem plný zápřah, plnohodnotný život a teď ŽPP (žrádlo, prádlo, prach). Po lázeňské léčbě jsem v místě bydliště marně sháněla cvičení, které mi bylo kardiologem doporučováno, ale hlavně které bych fyzicky zvládla. Náhoda mi přála. V deníku Právo jsem přečetla článek, jak kardiaci vedeni paní Evou Šťastnou zrealizovali pobyt se cvičením na Ostravici a to už se věci daly do pohybu. Volání do redakce, shánění kontaktu, ale pořád se nic nedělo a dost mně to štvalo. Vzala jsem noviny s článkem a zašla na Magistrát města, až na sociálním odboru jsem získala kontakt na paní Šťastnou. Stala jsem se členkou  SPCCH  ZO KARDIO zaměřenou na kardiovaskulární onemocnění.

Můj život se změnil

Můj počáteční postoj byl zcela negativní. Cvičení pro kardiaky s prvky jógy mně zpočátku vůbec neoslovilo, zdálo se mi příliš pomalé, neuměla jsem vnímat odezvu těla, svalů na právě vykonávaný pohyb. Byla jsem zvyklá na jiné příkazy svalům než vnímat a sladit dechovou fázi s rytmem cvičení. Relaxace mě rozčilovala, připadalo mi to jako prázdné, zbytečné ležení. Zvláště mě rozčiloval nic neříkající hudební doprovod a filosofické "kecy". Byla jsem zvyklá místo uvolňování plánovat užitečné činnosti.

Udrželo mě společenství stejně starých i mladších lidí s podobným nebo i horším osudem, kteří měli a mají následky i po cévních mozkových příhodách, po srdečních operacích. Udrželi mě časté konfrontace a odborné diskuse s paní Evou, rovněž kardiačkou, která měla zdravotnické a psychologické vzdělání, o způsobu, metodách a smyslu takto vedeného cvičení a rekondičních pobytů, diskuse o sociální práci a vedení organizace, konfrontace mezi mými akčními názory a mezi jejími smířlivými, pokojnými až pokornými postoji, které ale vedly ke společnému cíli. Tím cílem je naučit naše lidi - označujeme je za postižené civilizačními chorobami, smířit se, vyrovnat se s postižením, které trvá do konce života a má tendenci se prohlubovat, umět ho přijmout. To se člověk kromě psychologických poraden neučí nikde -  nepoddávat se onemocnění, nepodceňovat se, naučit se žít plnohodnotný život s postižením. Zní to jako obehraná fráze, ale je to opravdu nejpodstatnější smysl naší a zároveň mé práce. Moje zkušenost je taková, že žít plnohodnotný život se někteří postižení naučili opravdu až u nás.

Postupně jsem byla zvolena a pověřena vedením organizace základní i okresní. První mojí snahou bylo zviditelnit naší činnost, vejít do povědomí veřejnosti tak, aby nás nikdo nemusel hledat, jako jsem musela já, aby veřejnost věděla, že jsme tu pro ně a vzali nás konečně na vědomí i naši radní zástupci. Zorganizovala a zrealizovala jsem Benefiční akademii s vystoupeními našich cvičenců a s video nahrávkou činnosti naší organizace, promítanou na celém plátně, která se střídala mezi jednotlivými vystoupeními. Pozvala jsem novináře, televizi, hosty z veřejného a politického života, lékaře primáře, zajistila moderátorku hvězdu super Star. Podstatnou část Benefiční akademie vysílala TV Ostrava, pochvalné články se objevily v celostátním tisku Právo a MF Dnes. Potom bylo snadné zorganizovat velkolepé oslavy stých narozenin naší členky paní Vlasty Urbánkové, která se konala na zámku, který dříve patřil šlechtě Larišových. Oslava byla ve zpravodajství TV Ostrava.

Benefiční akademie byla zpracována na DVD kazetu, jejíž zpracování se střihačem zabralo hodiny času. Pro mně to byla nejen výzva, ale především nová zkušenost opět si něco dokázat (dál a výš mi zůstalo ze sportovního závodního mládí).

Druhé Akademie s programem k 15. výročí založení SPCCH  se již zúčastnila i ředitelka SPCCH Mgr. I. Šámalová a celorepubliková předsedkyně J. Petrusová. Všechna tato snaha vyústila k lepší finanční podpoře města, k trojnásobnému rozšíření členské základny, k podpoře města, zřízení Komunitního centra a rozšíření služeb lidem s civilizačním onemocněním.

Mojí další snahou bylo rozšířit hodiny rekondičního cvičení, zřídit rekondiční cvičení s dostatkem kvalifikovaných cvičitelů SPCCH s platnými akreditacemi ASPV v dalších základních organizacích v okrese Karviná , což se také povedlo.

Co mi dala práce v SPCCH

Práce v SPCCH mi dala to, co mi onemocnění  vzalo - smysluplný život, dobrý, spokojený pocit z vykonané práce, naplnění a zužitkování dlouhé profesní přípravy na karieru, která se zdála být již zbytečná. Dala mi možnost poznat další bezvadné lidičky a nová přátelství. Můžu to stručně vyjádřit slovy z „Babičky“ Boženy Němcové: „Šťastná to žena!“

Hanáková Karla předsedkyně ZO Havířov KARDIO  a Oo okresu Karviná

 

© SPCCH Všechna práva vyhrazena.Webdesign by Proxima design.